Jak vyfotit velrybu

neděle 25. listopad 2007 15:21

Už jste někdy zkoušeli vyfotit velrybu? Stojíte na palubě s fotoaparátem v ruce, upřeně hledíte na moře a snažíte se stisknout spoušť v okamžiku, kdy se hřbet kosatky mihne nad hladinou.

 

Vyfotíte dvacet, padesát, sto fotografií a doufáte, že alespon jedna šmouha dokáže Vašim přátelům, kteří neměli to štěstí či finance vypravit se na dovolenou na Island, že Vy jste tam byli, vydali se pozorovat velryby a opravdu jste je na vlastni oči viděli!

Šance, že získáte kvalitní záběr, je asi stejná jako šance vyfotit poltergeista. O něco lépe se fotí gejzíry, které alespoň prýští v pravidelných intervalech. Pokud do nich ovšem vhodíte kus mýdla, vystřikují prý okamžitě. Úplně nejlépe se fotí vodopády. Ty Vám jen postříkají čočku.

Další místní raritou jsou papuchálci. Anglicky puffins, islandsky lundar. Vypadají jako klauni a pohlednice s nimi ve Vás probouzí něžné emoce. Když ale stojíte na palubě a lov na velrybí momentku vyžaduje Vaši stoprocentní pozornost, nějaký pták je Vám ukradený.

Polozmrzlí se vrátíte z výpravy, pokud jste si koupili pilulku proti mořské nemoci, máte chuť na dobrou rybí polévku v přístavu, zajdete do Saegreifin, Mořské hraběnky, a pokud jste sympatizanti Green Peace, hned Vás chuť zase přejde. Velrybí steak, jaká kontroverze!

Podle xenofobního průvodce po Islandu je úplně nejhrůznější pochoutkou kysané beraní varle. Číslo dvě je krvavá tlačenka v rosolu. Číslo tři zahnívající žraločí maso. Číslo čtyři zakysaná tulení ploutev. Číslo pět vařené ovčí hlavy. Další číslo - sušená ryba. Podle xenofobního průvodce jsou ryby zavěšovány podél celého pobřeží jako prádlo a Islanďané je požívají až ve chvíli, kdy o ně rackově ztratí zájem.

Nevím, člověk si zvykne na všechno. Mně velryba docela chutná. Sušená ryba je vynikající, i když moje rodina si ji zpočátku popletla s vložkou do boty. Každé ráno snídám súrmjólk, kysané mléko, a lžičku rybího tuku s citronovou příchutí. Jedinou národní pochoutkou, kterou nemohu pozřít, je fermentovaný rejnok. Jeho den ale brzy nastane, na svatého Thorlacia je vlasteneckou povinností si zacpat nos  a za vydatného přispění islandské pálenky brennivín ho požít alespoň talíř. Co bych v ten den dala za voňavý velrybí řízek!

Renata Pešková Emilsson

Renata Pešková Emilsson

Renata Pešková Emilsson

Island, jazyky, kultura, severská literatura, pracovní trhy, odbory, vzdělávání dospělých, islandština pro cizince, vzdělávací systém na Islandu, mateřské školy, základní školy, migrace, interkulturní komunikace … možná víc, uvidíme.

V prosinci oslavím tři roky svého pobytu na Islandu. Tato země ohně a ledu je protkaná protiklady a v myslích mnoha je zemí mýtů a vysněných dovolených. V mé mysli je zemí, kde denodenní skutečnosti jsou předmětem neustálého srovnání. Rodina, přátelé, krajiny a důvěrně známá kultura zůstali v České republice. Nový domov, nové pracovní zkušenosti, nový jazyk a nové prostředí naopak vyžadují zvýšené úsilí a poskytují obrovské zadostiučinění při zdolání každé nové, byť sebemenší „překážky“.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora